Články, videa, podcasty

Strach z nemoci 

Paruréza - syndrom stydlivého močového měchýře

Podcast pro Životem s bylinou

Kdo je a kdo není KOUČ

Na první pohled se může zdát, že naše okolí je plné koučů, kteří pro nás mají mnoho hodnotných rad, jak správně žít, jak dělat to či ono a čím se řídit nebo neřídit, abychom byli šťastní a úspěšní, snad v čemkoliv. Zdá se, že tito koučové jsou odborníky a specialisty na všechny možné lidské činnosti. Jak by také ne, když nám dokáží tak dobře poradit! Mnoho z nich se takto prezentuje a okolí je pak tímto způsobem i vnímá. Je to však velký omyl! Skutečný kouč totiž zásadně a nikdy NERADÍ. Hlavním úkolem kouče je totiž především NASLOUCHAT svému klientovi a vhodnými dotazy jej směrovat a vést k tomu, aby on sám v sobě našel a objevil znalosti a postupy, které vedou ke stanovenému cíli. Všechno vědění, které potřebujeme ke štěstí a úspěchu, máme totiž všichni ukryté v SOBĚ. Kouč nám ho "pouze" pomáhá nalézt, abychom jej mohli správně a efektivně využít. Kouč je tedy člověk, který nám věří a ví, že jsme dokonalou bytostí. Je nám oporou, když o sobě pochybujeme, sdílí s námi radost, kterou máme ze svých úspěchů. Podporuje nás v AKCI, která vede k cíli. Pomáhá nám také překonávat strachy a bloky, jež nás brzdí. Dodává kuráž, ale také se ptá, co nám brání, sleduje naše výsledky a to, jak plníme své cíle. Kouč je také tím, komu se "zodpovídáme" z toho, jak efektivně plníme úkoly, které jsme si sami, v rámci koučovacího procesu, stanovili. Nikdy však nekritizuje, ale pomáhá nám najít řešení a cestu k úspěchu.

Koučink s využitím EFT

EFT, neboli techniky emoční svobody, jsou vynikajícím nástrojem, který klasický koučovací proces dokáže zásadním způsobem zrychlit a zefektivnit. Umí totiž odbourat a neutralizovat strachy, bloky a další nepříjemné emoce, jež nám mnohdy brání jít do AKCE vedoucí k cíli. Vezměme si např. začínajícího obchodníka, snažícího se prorazit v těžké konkurenci. Svému produktu, který prodává, věří, produkt je kvalitní a vyjímečný. Mezi lidmi však není ještě rozšířený. Je proto třeba, aby jej obchodník svým zákazníkům představil. A k tomu je třeba podniknout AKCI, ideálně předváděcí :-) Co však má obchodník dělat, když už od malička trpí tím, že má strach a svírá se mu hrdlo, když má promluvit před více lidmi a prezentovat se? Když má zábranu vzít do ruky telefon a obvolat několik lidí a pozvat je na předváděčku a cítí při tom "knedlík" v krku? Nebo, co má dělat mladá maminka, která se rozhodla zbavit přebytečných kil, získaných v těhotenství? Dříve byla štíhlá jako proutek, ale teď ta kila ne a ne shodit. Věděla by i jak na to, dříve aktivně sportovala a ráda by opět začala, ideálně pod "dozorem" kouče, aby hubnutí bylo rychlé a efektivní. Má však zábranu jít třeba do posilovny mezi ty vytrénované jedince, nemající ani deko tuku navíc. Stydí se. A co teprve chodit třeba pravidelně plavat do bazénu a při tom se ukazovat v plavkách? Jak jít do AKCE, která je v koučinku tak zásadní, když jsou zde emoční zábrany? A pravě zde pak nastupuje se svým potenciálem Metoda EFT, jejíž podstatou je zbavit člověka emoční nesvobody, aby mohl dělat právě to, co potřebuje. Kouč, ovládající EFT, je pak k tomu ideálním pomocníkem.

Koučovací proces

Samotný koučovací proces probíhá prostřednictvím pravidelného kontaktu mezi klientem a koučem, realizovaném formou osobních schůzek nebo prostřednictvím telefonického kontaktu, přes skype apod. Jeden koučink (schůzka) trvá do 60ti minut. Celý koučovací proces, od prvního koučinku po poslední, je většinou dlouhý kolem tří měsíců až půl roku. Rozmezí mezi jednotlivými kounčinky bývá zpravidla jeden týden, pokud se klient s koučem nedohodne jinak. Důležité je stanovit pravidla průběhu koučovacího procesu, která se písemně zaváží klient a jeho kouč dodržovat. Zde je také sjednána cena za koučink, kterou hradí klient koučovi předem za dohodnutý kompletní koučovací proces.

Neurolingvistické programování

Neurolingvistické programování, neboli NLP, je jednou z technik, s jejímiž základy při EFT konzultacích pracuji. Tato technika sama o sobě dokáže pomocí slov (a správně položených otázek terapeuta) změnit stereotypy myšlení. Znalost NLP mi pomáhá s klientem navázat adekvátní pracovní vztah a udržet jej, správně vnímat to, co klient při terapii sděluje a umožňuje mi také efektivně klienta pomocí rozhovoru vést k tomu, aby byl schopen vnímat uspořádání svých myšlenek a pochopil souvislosti svého chování v návaznosti na to, co říká, co si myslí a dělá. NLP používám přímo při konzultačním procesu, není od něj jakkoli odděleno. Prakticky řečeno, při "ťukání" spolu s klientem hovořím a pokládám mu s tématem terapie související otázky tak, aby byl terapeutický proces co nejúspěšnější, a právě při tom využívám NLP.

Metoda NLP vznikla na počátku 70. let minulého století výzkumem terapeutické práce a postupů tří nejúspěšnějších psychoterapeutů své doby, k nimž mimo jiné patřil i známý Milton H. Erickson. Bylo totiž zjištěno, že všichni tito tři psychoterapeuté, aniž by způsob své práci navzájem znali nebo jej studovali, postupovali ve své praxi při řešení daných případů velmi podobně. Požívali pro každou specifickou situaci stejné modely komunikace s klientem a chování k němu. Technika jejich práce byla poté dvěma americkými vědci, profesorem lingvistiky Johnem Grinderem a matematikem a terapeutem Richardem Bandlerem zpracována ve velmi efektivní a účinnou terapeutickou techniku NLP.

Nutkavé přejídání - z praxe regresní terapie

Žena, 50 let, váha 155 kg, trpící silným nutkáním přejídat se, zejména v emočně vypjatých situacích (jak sama říká, "byla jsem schopná v rozčílení naráz sníst, co jsem jen uviděla, třeba tabulku čokolády a sklenici kyselého zelí"), což má negativní efekt na její vysokou váhu, se kterou souvisí mnoho dalších chorob, včetně těžkých depresivních stavů.

Na první sezení se žena dostavila na začátku léta roku 2015. Celkově působila sklesle a psychicky nevyrovnaně, cítila se špatně i fyzicky. Proběhla úvodní terapeutický rozhovor, analýza jejího problému a aplikace přípravných technik.

Na další sezení se žena dostavila ve viditelně lepším stavu a sama hovořila o výrazné psychické úlevě. Přistoupili jsme tedy k samotné regresi. Klientka si postupně procházela několik událostí, kde uspokojuje své nutkání jíst, až jsme se dostali do jejích cca 15ti let věku. "Jsem v Košumberku, v léčebně (pozn autora: ústav pro léčbu pohybového ústrojí). Jsem na pokoji se dvěma Slovenkami, Marta a Darina. Dávají nám tam tak málo jíst! Oběd je jak pro vrabce. Všechny tři tam trpíme hladem. Píšu domů, ať mi pošlou balíček. Píšou i holky. Prakticky pořád tam máme hlad. Kdyby nebylo těch balíčků, tak nevím co... Přichází mi balíček. Mám velkou radost. Rozbaluju ho. Jsou tam nějaké oplatky, salám, chleba a dvě bábovky. Rozděluju se s holkama, děláme to tak. Ale jednu bábovku si musíme nechat na potom. Necháváme ji ztvrdnout, aby vydržela, i když pak už nebude tak dobrá. Zase musíme cvičit, běháme, jsme úplně vyřízené. Máme hlad a ještě se musíme takhle vysilovat! Je to k vzteku. Pak zase sprchy a ta hrozná sauna. Nesnáším to. Všude je pára, je mi špatně, cítím se jak v plynové komoře, je to hrůza!" Klientka prožívala velmi silné emoce, měla pocit, že se jí špatně dýchá. Využil jsem situace a jejího spontánního výroku o plynové komoře. Stačilo pár okamžiků a klientka kontaktovala další událost. Ta se tentokrát nacházela již v tzv. minulém životě. "Dusím se, nemůžu popadnout dech, mám šílený strach. Cítím sladkou chuť na rtech. Mám pocit, že musím někam běžet, ale není kam. Je nás plno, je tady šero. Nemůžu se nadechnout. Je to úplně stejné, jak když jsem užívala sprej na astma, museli mi ho vysadit, protože jsem se dusila (klientka zmiňuje své současné problémy s astmatem). Vidím tu hromadu. Jsem jakoby u stropu. Vidím nahá těla. To je hnus. Je to strašný. Obličeje ani nevnímám, ale ty kosti. To je hrůza, všichni jsou úplně vyhublí na kost. Vidím ty klouby. To raděj budu tlustá, než vypadat takhle." Při dalších opakovaných průchodech událostí kontaktovala klientka její starší počátek. "Jsme doma, zrovna pečeme chleba, krásně to voní, na zdi visí obraz Havlíčka Borovského, jak se loučí s rodinou, když ho zatýkají. Vtom dovnitř vtrhávají vojáci s puškami, řvou "hende hoch". Mlátí nás, kopou do nás. Je mi líto, že jsem si sebou nevzala kus toho chleba. Vím, že bude hlad. Ženou nás na nádraží. Cpou nás do dobytčáků. Jedeme. Nedá se tam dýchat, lapám po vzduchu. Nedá se tam ani sedět, jak je tam plno. Jdeme. Procházíme bránou s tím nápisem, nevím, co tam je napsáno. Všude jsou vojáci se psy". Klientka poté popisuje život v táboře. Nejsilněji však stále prožívá smrt v plynové komoře, při jejímž procházení trvají silné emoce. Soustředíme se tedy na úplné zpracování tohoto úseku události. Potom sezení v dohodnutý čas ukončuji.

Na začátku dalšího sezení mi klientka sděluje, že se cítí fyzicky i psychicky opět lépe, až na to, že nutkání k přejídání je ještě silnější, než dosud. Klientku uklidňuji s tím, že nyní se již můžeme plně soustředit na události, kde cítí silnou potřebu jíst, neboť veškeré nepříjemné pocity ze silného traumatu smrti jsme zpracovali na minulém sezení. "Rozdělují nás do cel. Už jsme tam druhý den a ještě nám nedali nic jíst. Jsem z toho zoufalá, mám šílený hlad. To snad není možné, oni nás nechají snad chcípnout hladem! Cítím šílený vztek. Kopu do dřevěné zdi. Jedla bych kamení. Dávají nám jen sběračku vody." Klientka dále prochází celou událostí, soustředíme se na podobné okamžiky, kdy cítí velký hlad. Ty zpracováváme. Popisuje i běžný život v táboře, spojený se stálým hladem a těžkou prací, zoufalstvím a strachem. Poté se opět dostává do plynové komory. Emoce jsou již téměř v pořádku, ukazují se další detaily příběhu. Klientka popisuje, že těsně před smrtí padají do komory nějaké tablety a z nich jde ten plyn, proto se všichni snaží šplhat po ostatních nahoru ke stropu. Popisuje také, jak jsou mrtvá těla pomocí bagru nahrnuta do velké ploché jámy, posypána bílým práškem a zahrnuta. Událost je kompletně zpracována, emoce, nepříjemné pocity i fyzické projevy, spojené s hladem, již klientka nikterak nepociťovala. Proto jsem ji požádal, aby hledala podobnou starší událost, kde cítí silnou potřebu jíst. Dostala se do období napoleonských válek, kdy jako voják měla na starosti zásobování a rozvážela jídlo na bojiště. Její pluk byl pak nepřátelskou stranou vyhladověn. Další starší událost spadala do období husitských válek, kdy dochází k obléhání města nepřátelskými vojáky, opět spojené s hladověním.

Na posledním sezení mi klientka radostně sděluje, že od předchozí regrese nutkavé pocity se přejídat zcela vymizely. Soustředíme se na tzv. 2. běh, kde se zpracovávají události, kdy klient někomu způsobuje problémy, které nyní sám zažívá. Ukázalo se několik událostí, z toho jedna se týkala hostiny hradního pána. Odehrávala se v místnosti s dlouhým stolem, plným jídla. Kolem klečeli hubení lidé a čekali, kdy jim na zemi přistane kousek ohlodané kosti, čímž se páni náramně bavili. Ve třetím běhu se klientka, mimo jiné, opět dostala do události v koncentračním táboře, kde byla svědkem, jak hladem trpí její spoluvězni.

Po třetím sezení byla terapie na dané téma hotova. Před napsáním toho příběhu z praxe, cca po půl roce, jsem klientku kontaktoval. Od druhého sezení se u ní již žádné stavy tzv. chorobné žravosti neobjevily. Přestože klientka užívá antidepresiva, dokázala si výborně vybavovat. Její odhodlání se svého téměř celoživotního závažného problému zbavit, bylo vysoké, proto výtečně spolupracovala a vyplatilo se jí to.

Frigidita - z praxe regresní terapie

Žena, 37 let, frigidita (porucha sexuální funkce, spočívající v pohlavní chladnosti, projevuje se v malé sexuální aktivitě, nezájmu o pohlavní styk a neschopnosti vzrušení a orgasmu).

Váhal jsem, zda tento případ z praxe uveřejňovat, neboť jeho příběh by se pro někoho mohl jevit až hrůzostrašně. Obával jsem se, abych zbytečně nevylekal případné další klientky. Nakonec jsem se rozhodl, po konzultaci s touto klientkou, zážitek z regrese uveřejnit. Jak ona říká: "Je třeba, aby se to lidé dozvěděli, protože mě regrese skutečně pomohla od problému, kterým jsem se velmi trápila po mnoho let, vlastně od úplného začátku. Bylo to pro mě sice těžké, ale výsledek rozhodně stojí za to!"

Při hledání příčiny problému se klientka při regresi dostala po časové ose do věku svých 15ti let, kdy absolvovala svou první gynekologickou prohlídku. Naneštěstí ji její gynekolog při prohlídce prakticky znásilnil. Nedošlo sice přímo k pohlavnímu styku jako takovému, ale lékař prováděl takové úkony, které vedly k jeho pohlavnímu vzrušení a totéž se snažil vyvolat i u klientky. Tímto zřejmě došlo k restimulaci jiného dávného "zážitku" (z podvědomí se uvolnilo trauma, které nevědomě způsobovalo u klientky frigiditu). Hledali jsme dále a ukázal se následující příběh, který, jak se později ukázalo, byl tzv. primárním engramem (příčinnou událostí).

"Vidím chodbu, vlečou mě." Kam Vás vlečou? "Přivlekli mě do místnosti." Co tam je? "Někdo tam stojí" (klientka se začala silně třást). "Jsou to nějací chlapi." Kdo to je? "Nevím, nevidím jim do tváře. Mají na hlavách nějaké černé kápě. Jsou to asi nějací mniši." Zde klientka procházela událostí, při které došlo v jejím tzv. minulém životě ke znásilnění vícero muži. Příběh pokračoval dál tím, že byla nabodnuta na mučící kůl, kde v těžkých mukách pomalu umírala. Celou tuto událost si klientka procházela a objevovaly se další detaily - popisovala okolí, co vše s ní dál dělali, že ten kůl byl ze dřeva, že měl špičku. Jak zajížděl do těla, jak to v těle praskalo, jak do kůlu mlátili jako do hřebíku, jak byla jeho špička u žaludku, pak u srdce, nad ním, jak vycházela za krkem u lopatky, jak ten kůl s ní pak stavěli a opřeli ho, jak ona svou vahou sjížděla po kůlu níž a níž. Po několika dalších opakovaných průchodech došlo k žádané tzv. abreakci (emoční odreagování) a několik posledních průchodů událostí již klientka nepociťovala žádné nepříjemné pocity. Byla celkově klidná a bylo dosaženo tzv. koncových jevů (zívání, únava apod.) Klientka se bezprostředně po ukončení regrese cítila dobře a uvolněně. Nepříjemné pocity nepociťovala žádné.

Cca 4 měsíce od terapie je klientka zcela bez dřívějších potíží. Navíc došlo při regresi ke spontánnímu odreagování dalšího problému. Dříve nesnášela pohled na jakékoliv násilí. I jen případný náznak násilného chování např. v televizi nebo ve filmu nebyla schopna akceptovat. Dnes jí tyto záležitosti již nedělají problém.

Prožitek vlastní smrti (úryvek z terapeutického sezení) - z praxe regresní terapie

Úryvek ze sezení, klient (33 let) si vybavuje událost z tzv. minulého života, kdy se cítil být členem speciálních jednotek Wehrmachtu: "Je mi kolem osmdesátky, jsem starý, ale cítím se velmi dobře. Z Německa jsme se na stáří odstěhovali. Nemohl jsem tam už být. Neustále mi to připomínalo tu věc, kterou jsem zažil tenkrát za války v Rusku. Byl jsem německý voják. Válka je špatná a děly se hrozné věci, ale přežil jsem ji. A jsem tomu rád." Kde nyní žijete? "Nevím přesně, ale je to nějaká severská země. Snad Norsko nebo Švédsko." Co se právě děje? "Je dopoledne, tak jedenáct nebo 12 hodin. Sedím na lavičce před naší chaloupkou a žena uvnitř něco vaří. Cítím k ní velkou lásku. Máme dva už dospělé syny. Moc ji miluji. Díky tomu, že byla, jsem to (válku - pozn. autora) vlastně všechno přežil. Uvědomuji si, jak jsem šťastný. Do oběda je ještě čas, půjdu se projít. Jdu po louce směrem k lesu. To slunce tak krásně hřeje! Je mi tak dobře. Stojím a tvář nastavuji slunci. Vnímám jeho sílu. Paprsky mě krásně šimrají. Jen stojím se zavřenýma očima a vnímám to slunce." Co se děje dál? "Mám najednou divný pocit, něco mě nutí, abych se podíval za sebe. Otáčím se. Někdo za mnou leží." Podívejte se kdo to je. "To není možné!!!" Co se děje? "To jsem já!" Já jsem snad umřel! Ale já přitom žiju! Prohlížím si to tělo a nemohu tomu uvěřit. Najednou slyší z dálky volání - k obědu! - A znova. To volá moje žena! Svírá se mi hrdlo. Opět slyším, jak mě volá. Je mi úzko. Mám strach, co se stane, až mě najde mrtvého. Běžím domů. Vidím ji, jak vychází z chalupy. Je mi jí tak líto. Pláču" (klient pláče). Ona už tuší, že se něco stalo. Cítím to z ní. Vidím ji, jak běží. Přibíhá k tomu tělu. Pokládá si mou hlavu do klína a pláče. Je mi to tak líto. Snažím se ji pohladit, ale nejde to. Sedí u mého těla a stále pláče" (klient silně pláče a já mu nechávám čas, aby si prožil a uvědomil všechny pocity). Co se děje dál? "Ještě nějakou dobu u mě sedí a pak se zvedá. Jdu s ní, ale pak se vracím ke svému tělu. Zase jsem u ní. Někomu telefonuje. Vidím, jak moje tělo odnášejí" (dále následuje klientův pohřeb, kterého se jeho tzv. duše účastní, poté po časové ose posouvám klienta do dne, kdy umírá jeho žena). Posuňte se do dne, ve kterém zemře vaše žena, co vnímáte? "Já jsem s ní. Ona leží v posteli. Kolem jsou naše děti i s vnoučaty. Všichni jsou smutní." Jak dlouho je to od Vaší smrti? "Napadá mě pět let. Já jsem byl celou tu dobu byl s ní. Ona teď umírá. Je mi z toho smutno. Vnímám, jak těžce dýchá. Něco se děje! Mám pocit, jako by vystupovala z těla! Bože, ona mě vidí! To není možné, ona mě vnímá! Nemohu tomu uvěřit! Ona mě skutečně vidí! Padáme si do náručí a objímáme se. Cítím k ní obrovskou lásku" (klient pláče a já mu opět nechávám dostatek času, aby si své emoce mohl prožít). Co se děje dál? "Jsem šťastný, moc ji miluji a ona mě. Teď někam spolu jakoby letíme. Stále cítím její přítomnost. Je mi krásně..."

Dysplazie kyčelního kloubu - z praxe regresní terapie

Obrátila mladá žena s jistým emočním problémem, jehož příčina spočívala v traumatu, prožitém v jejím raném dětství. Sezení trvalo přibližně tři hodiny, probíhalo standardně a po jeho ukončení se klientka cítila psychicky dobře a uvolněně, problém byl úspěšně zpracován. Ke konci terapie jsem si však povšimnul, že klientka má problém klidně a bez bolesti sedět. Na můj dotaz jsem se dozvěděl, že již od dětství trpí vrozenou vadou - dyspalzií kyčelního kloubu. Tato vada ji nejen omezuje v běžném pohybu (kulhání), ale projevuje se také dennodenní stupňující se bolestí kyčle levé nohy. Vzhledem k tomu, že Hlubinná abreaktivní psychoterapie podle A. Dragomireckého umí řešit nejrůznější bolestivé stavy velmi účinně, dohodli jsme se, že druhý den absolvuje další regresi.

Klientka si velmi dobře vybavovala, a proto jsme se rychle dostali k prvnímu primárnímu engramu (příčinné události). Ta se odehrávala přibližně v 16. století, kdy jí bylo 21 let. "Jdu lesem, prodírám se nějakým houštím, zakopávám a ztrácím rovnováhu. Padám. Cítím šílenou bolest v levé noze. Bolí mě kyčel a stehno. Spadla jsem a ještě se chytila do nějaké pasti. Šíleně to bolí! Stehno mi propíchly nějaké hroty. Je to ukrutná bolest. Nemohu se postavit, bolí mě kyčel a celá noha. Pláču. Odpočívám. Nabírám síly a zkouším tu past rozevřít nějakou větví. Ta bolest je hrozná. Nejde to. Jsem úplně vyčerpaná. Chvíli je mi horko a pak zase zima. Přichází nějaký muž, na zádech má luk a šípy. Rozevírá past a pomáhá mi na nohy. Bolí mě strašně kyčel. S jeho pomocí se dobelhávám do nějakého srubu. Ale ten není jeho. Patří nějakému starému muži ve špinavých a otrhaných šatech. Je to asi uhlíř (klientka v něm poznává svého současného tchána). Stará se o mě. Stále to moc bolí, dává mi obklady a piju bylinkové čaje. Mnoho týdnů nemohu ani vstát. Stehno už je dobré, ale ta kyčel pořád bolí." Posouvám klientku dál v čase, do okamžiku, kdy již může chodit. "Je jaro, je tak krásně! A mě je dobře. Už to jde chodit. Stehno nebolí vůbec, jen ta kyčel, ale dá se to. Zkouším chodit po domku i na zápraží. Ale musím pomalu a opatrně. Asi za dva týdny už chodím o moc lépe. Stýská se mi po dceři, říkám ji Lea. Už moc dlouho jsem ji neviděla. Moc se mi stýská. Venku je krásně. Zkusím, jak mi půjde chodit, když půjdu déle, abych mohla už jít za dcerou. Jdu si lesem, užívám si pěkného počasí. V tom slyším podivné zvuky. Panika. Mám strach z divokých prasat. Bojím se, jestli to není prase. Začínám zrychlovat, utíkám. Kyčel šíleně bolí, už mi to nejde. Otáčím se. Za mnou běží obrovský divočák, slyším jak dupe a funí. Už je jen kousek ode mě! Cítím silný náraz do levé strany těla. Padám. Úplně mě to odmrštilo. Zase ta kyčel. Ukrutná bolest. Prase mi jde po krku, cítím, jak smrdí. Cítím teplo na krku. Krvácím. Umírám." Tímto primárním engramem klientka procházela tolikrát, až došlo k tzv. abreakci (emočnímu odreagování traumatu), přičemž bylo patrné, jak se bolestivost mění i na fyzickém těle klientky v terapeutickém křesle.

Následoval další primární engram. Událost klientka datovala do období Starého Egypta. "Je mi 35 let. Jsem nějaká vysoce postavená žena, jsem velmi bohatá. Mám pocit, že můžu všechno. Je horko. Sedím v křesílku a dva za mnou mě něčím ovívají. Přede mnou je bazén s vodou. Těším se, až se v něm okoupu. Nemůžu chodit. Nefunguje mi levá noha. Jsem na ni ochrnutá. Přichází služky, odnáší mě do bazénu. Nemůžu chodit, ani na jednu nohu. Ale ve vodě je to OK. Zkouší mi ty nohy pořád léčit. Tahají mě za levou nohu, vyklubují mi ji. Šíleně to bolí, řvu. Oni nepřestávají. Strašně to bolí. Vzdávají to. A takhle to jde pořád dokola. Už jsem na ty všechny léčitele naštvaná. Je pro mě ale potupné, že se musím nechat pořád jen nosit. Proto to vydržím. Už mám na všechny léčitele za tu dobu vztek. Vzdávám to. Ta bolest se při tom nedá snést." Posouvám klientku v čase ke staršímu počátku této události. "Vidím vůz a koně, splašil se, řítí se na mě. Sráží mě. Padám. Necítím nohy. Všichni se sbíhají. Zkouším vstát. Nejde to! To musí být omyl! Odnáší mě dolů." I tuto příčinnou událost jsme klasickou technikou Hlubinné abreaktivní psychoterapie při sezení zpracovali.

Následoval další typ engramických řetězů, slangově regresními terapeuty nazývaný "2. běh", který řeší, na rozdíl od 1. běhu, události, kdy klient sám něco nepříjemného činí druhé osobě, v našem případě, kdy klientka někomu způsobuje bolest levé kyčle. Zde se mimo jiné objevila tato událost - Anglie, rok 1568. "Mlátím nějakého žebráka holí. Mám vztek. Mlátím ho všude, hlavně po zadku, potřebuji ten vztek vybít. Jak se jen opovážil. Naštvaně odcházím. Jsem žena. Někam jdu. Stoupám po kamenných schodech do velké budovy. Je to katedrála. Už nejsem tak naštvaná. Jdu se pomodlit. Křižuji se, poklekám, ukláním se. Trošku lituju, že jsem se nechala unést. Modlím se, aby mi bylo odpuštěno." Při další průchodu touto událostí se klientka dostala v čase k tomu, co bylo příčinou jejího vzteku. "Hádám se s nějakým starším mužem. Je to můj otec. Mám na něj vztek. Nechce mi dovolit prodat ten dům. Že se prý nic rodového prodávat nebude. Ale já chci! Mám vymyšlený výborný obchod. Všechno mi překazil. Naštvaná a vzteklá odcházím. Vidím žebráka, jak ke mně natahuje ruku a cosi mumlá. Jak si to jen dovoluje. Beru hůl a mlátím ho..." Při opakovaných průchodech touto událostí už klientka cítila k žebrákovi soucit, mrzelo ji, že ho zbila. Při dalších průchodech už i chápala otcův postoj k prodeji a později ji tato celá událost už nijak nevzrušovala a dívala se na ní jako na obraz tehdejší doby. Událost byla zpracována.

Ve 3. běhu (klient je svědkem toho, že někdo někomu činí něco nepříjemného, v našem případě způsobuje bolest kyčle) jsme narazili na událost, kdy je klientka děvečkou na statku. Je zamilována do pacholka, který zde také slouží. Ten je však často vyplácen (bit) jejich pánem, hlavně po zadku v oblasti kyčlí. Ona jej pak nesmí ani ošetřit. Přesto to přes velký strach dělá. Několikrát se svým milým domlouvají, že od sedláka společně utečou, ale obava z nejisté budoucnosti je silnější. I tato událost byla zpracována.

Během jednodenního terapeutického sezení bylo dané téma zpracováno. Po několika týdnech se mi klientka ozvala, že od původně zpracovávaného psychického problému cítí výraznou úlevu, a též že cítí hmatatelnou úlevu od bolesti levé kyčle. Po dalším asi tři čtvrtě roce jsem byl s klientkou v kontaktu opět. Od regrese ji kyčel bolí pouze velmi výjimečně, a to většinou jen po větší fyzické námaze, což je výrazná úleva od několikaletých každodenních silných a velmi omezujících bolestí. Jak je patrné i na tomto příkladě, tak ne vždy musí fyziologická změna na těle (lékařský nález) nutně vyvolávat tak silnou bolestivost, nebo vůbec nějakou bolestivost, která je běžně pouze tlumena analgetiky.

Výhřez meziobratlové ploténky (pohled klienta) - z praxe regresní terapie

Muž, 40 let, vyhřezlá meziobratlová ploténka a s tím související urputné bolesti, vyřazující klienta z běžného života

Dobrý den, jmenuji se Bohdan a chci se s Vámi podělit o své zkušenosti s regresní terapií (i s dalšími léčebnými postupy). V době potíží, které jsem řešil, mi bylo 40 let. Svůj příběh však začnu hodně zeširoka...

Na úplný úvod chci říci, že jsem více než 20 let konvertita (pozn. ten, kdo našel a přijal svou náboženskou identitu) a zhruba 15 let praktikující katolík. Přesto se považuji za racionálně uvažujícího člověka, má cesta k víře trvala dlouho a dodneška jsem velmi obezřetný stran nejrůznějších léčitelů, šamanů a podobných individuí.

Moje problémy začaly někdy v dubnu či květnu 2014 bolestmi v podkolenních šlachách pravé nohy. Někdo mi radil klid, někdo mi radil cvičit, švagr mi radil zpráškovat se Brufenem ("je tam zánět, takhle se Ti uleví a vyléčí se to"). Situace se zhoršovala, už mě nebolely jen šlachy, ale i zadní strana stehna a třeba sedět bylo pro mě dost nepříjemné. V té době mi pár známých říkalo, že ty bolesti mohou být od zad. Vím, že mám vadné držení těla, k tomu nižší střední věk, ale stejně to pro mě bylo nečekané. Některé dny jsem měl jen malé problémy, jiné dny to bylo horší. Nebylo nač čekat, přišel čas doktorů: obvoďák (ujistil mě, že hlavní problém je opravdu v zádech) mě poslal na rehabilitační centrum. Vzhledem k objednacím lhůtám jsem měl pár týdnů čas, tak jsem se aspoň objednal na masáže (po doporučení). Potřeboval jsem se dát do pořádku do srpna, kdy jsme měli naplánovanou a částečně zaplacenou rodinnou dovolenou v Chorvatsku, a nebyl nikdo jiný, kdo by řídil. Masáže mi nepomohly.

Na rehabilitačním centru jsem prošel vstupní prohlídkou, doktor mi předepsal nějaké procedury a navíc mě poslal na neurologii. Tam jsem prošel vstupní prohlídkou, byl jsem poslán do vojenské nemocnice na CT páteře a navíc jsem dostal nějaké prášky od bolesti (nepamatuji si název, ale byla to silná antiepileptika s možným vlivem na řízení auta). Prášky byly na nic. Na CT mi diagnostikovali výhřez ploténky, s nálezem jsem šel na rehabilitace i na neurologii. Jelikož se termín dovolené rychle blížil, zkoušel jsem různé prášky od bolesti, ale nepomáhalo nic. Neuroložka navrhla obstřik páteřního kanálu pod CT, což jsem přivítal. Úspěšnost bývá 70 %, moje problémy nebyly (zatím) k nevydržení, takže mi to prostě muselo pomoct. Termín dovolené se rychle blížil, ale objednací lhůty na obstřik byly úděsné. Bylo jasné, že na zákrok půjdu až po dovolené. Cesta do Chorvatska bylo jedno horoucí peklo. První lék od bolesti jsem si vzal doma, v Brně. Druhý v Mikulově, třetí před Vídní, pak už ani nevím. Během dopoledne jsem do sebe dostal maximální doporučenou dávku na dva dny, kombinaci dvou léků. Kromě šílené bolesti v noze mi bylo navíc špatně od žaludku. V Chorvatsku to bylo lepší, většinu doby jsem se volně vznášel nebo plaval ve vodě. Na cestu zpátky jsem si vzal jen jeden prášek, takže jsem měl šílené bolesti v noze a navíc mi bylo špatně od bolesti. Stejně jako cestou tam, svíjel jsem se na zemi při každé zastávce, rodina trpělivě vyčkával a já jsem jenom věděl, že je musím bezpečně dovézt domů. Po dojezdu domů jsem ani nenašel jakoukoliv úlevovou polohu.

Jako na smilování jsem čekal na zmíněný obstřik páteřního kanálu. Bylo to hodně nepříjemné (prý to lidé snášejí lépe, nevím), ale - nic. Neuroložka mi řekla, že operace v mém případě nemá cenu, ale že mi nemá co dát. Aby bylo jasno, vůbec nic jí nezazlívám. Dělala, co mohla, ale tady skončila. Na rehabilitacích mi napsali další cvičení, cvičil jsem samozřejmě i doma. Sedět na jakékoliv židli jsem vydržel maximálně 10 minut během dopoledne. Odpoledne už to nešlo vůbec. V práci jsem podle možností ležel na karimatkách, notebook na břichu, při obědě jsem jídlo do sebe naházel (jen abych nemusel sedět déle) a brzy odpoledne jsem vyrazil domů, kde jsem už pouze ležel. Naštěstí mi vedoucí v práci vyšla vstříc, a pokud to nebylo nutné, netrvala na tom, abych byl v práci i odpoledne. Byl to víc než nadstandard, byl to luxus, který dnes nikdo nemá. Toho všeho bych se vzdal, jen kdybych neměl ty bolesti... Samozřejmě jsem se díval na internetu, co je možné s tou ploténkou dělat. Dobral jsem se k zajímavému faktu - je to zcela individuální. Lidé si navzájem radili: "Operace je na nic. Musíte cvičit, být trpěliví, pak se to zlepší." "Operace se nebojte, já jsem to odkládala, mohla jsem být bez bolestí o půl roku dřív." "Po operaci jsem musel dlouho cvičit, ale lepší se to." "Cvičím už tak dlouho, na operaci jsem byl, po ni jsem dělal všechno, jak mi říkali, ale je to pořád horší" atd. Takže jsem si řekl, že zkusím všechno, samozřejmě v určitém pořadí. Operace byla až na posledním místě. Ne, že bych se jí bál, ale určité následky (srůst obratlů, zvápnění kosti atd.) mohou být absolutně nevratné.

Dál jsem poctivě chodil na rehabilitace (bez nějakého výsledku), stavil jsem se za léčitelem v Předklášteří (nebudu psát jméno, aby to nebyla reklama). Ten léčitel - nevím, jak to napsat slušně. Chápu, že může být skluz v práci, ale čekat více než hodinu přes objednaný čas - to mi u soukromníka připadá hodně. Zatočil přede mnou pružinou (fakt, jako v Básníkách), a řekl mi, ať mu neukazuji lékařskou zprávu - a že mám výhřez ploténky. Nijak mě tím však neohromil, to jsem mu říkal už do telefonu, když jsem se objednával. Pak mi řekl, že mám ucpané žíly v té bolavé noze, opakovaně mi tiskl lýtko a dost dlouho jsme si jen tak povídali. Hovor naprosto o ničem; jindy by to možná nevadilo, ale v čekárně byli další lidi, kteří byli objednaní o hodinu dřív. Přišlo mi, že jen natahuje čas, aby neměl vyděláno po pěti minutách.

Dozvěděl jsem se také o Dornove metodě. Specifická rehabilitace, jejíž určité prvky užívali i v rehabilitačním centru, kam jsem chodil. Zase jsem šel na internet, našel si paní z Brna s dobrými ohlasy (schválně neuvádím jméno), objednal se (asi listopad), přišel - a získal první pozitivní dojmy a dostal první pozitivní zprávy. Konečně se někdo nezabýval jen vyhřezlou ploténkou, ale páteří jako celkem. "Tenhle obratel je úplně vpravo. A tento je propadlý dolů." Paní mi doporučila pár pomůcek, řekla mi, jak mám cvičit (v podstatě mi z těch cviků z rehabilitací vybrala tři, které jsou pro mě nejvhodnější, a znovu mi ukázala, jak je cvičit správně). Říkala, že do půl roku by to mělo být v pořádku, a objednala si mě za šest týdnů! Žádná platba každý týden, žádné tahání klienta do masérny; prostě jsem měl měsíc a půl cvičit. Zázraky na počkání nedělá, bez mého aktivního přístupu to nepůjde, a nemá cenu, abych tam byl každou chvíli.

V té době jsem už dávno věděl o Davidu Bulvovi a o Hlubinné abreaktivní psychoterapii (regresní terapii), které se věnuje. Jak jsem psal už na začátku: o převtělování duší vůbec nejsem přesvědčený (jsem skeptický, tak to je), zkušenost s léčitelem (byť jediným) byla tristní, moje problémy se nenacházely "v hlavě" (psychice), ale byly somatického (tělesného) původu. Co tady budu řešit výletem do nějakého fantazijního příběhu...? Nicméně jsem chtěl zkusit všechno, operaci až na posledním místě. Když mi to pomůže, budu vděčný. Zhoršení možné nebylo... David o mých pochybách věděl, a shodli jsme se na tom, že moje pochyby ani jednomu z nás nevadí.

První ležení (ano, ležení, o sezení nemohlo být kvůli bolesti ani řeči) proběhlo v prosinci v Brně. Nejdřív jsem se měl v rámci terapie v myšlenkách vracet k té hororové cestě do Chorvatska. Nevím jak, nevím proč, ale při vzpomínkách a představách té hrůzy mě škubala noha (jen ta pravá), jako když filmují epileptický záchvat. Později během dne jsme se dostali do dvou příběhů - v jednom jsem byl mladý námořník, který spadl ze stěžně na palubu lodi a zlomil si páteř, v druhém jsem byl rytíř v brnění, který v bitvě dostal zásah sekerou do zad. Zabralo to hodně času, s prací jsme končili v pozdním odpoledni. Že by přišla nějaká okamžitá úleva, to ani náhodou.

V druhé půli prosince jsem šel znovu na Dornovu metodu. V té době už nejhorší bolesti pominuly, ale je pravdou, že jsem se šetřil, jako nikdy v životě. Po dojezdu z práce jsem už v podstatě ležel, o nějakých vycházkách nebo dokonce výletech s rodinou jsem si nechal jen zdát. Přesto vývoj mého stavu paní velmi chválila a říkala, že do velikonoc budu v pořádku. Prý jí to řeknu sám, až se tam znovu stavím, i když - prý proč bych se stavoval, když to nebudu potřebovat. Cítil jsem radost, naději i obavu, že to nebude pravda - protože spousta jiných léčebných kroků mi už nevyšla.

Někdy v lednu či počátkem února došlo ke skokovému částečnému zlepšení. Nebyl jsem zcela bez problémů, ale bolesti se mi hodně zmírnily a třeba jsem vydržel sedět (s přestávkami) celé dopoledne. To jsem nemohl několik předchozích měsíců.

Na druhé ležení jsem jel (koncem ledna nebo začátkem února) k Davidovi do Svitav. Už to, že jsem mohl takovou dobu řídit, bylo pro mě vítězstvím. Znovu jsem si opakovaně vybavoval příběhy (co jim David říká minulé životy, a já jim říkám fantazie na základě filmů a knížek), byť s drobnými úpravami. Dokonce jsme odkryli další příběh, kdy jsem jako malý kluk spadl z půdy a o trám ležící dole na zemi si přerazil záda... Tento příběh z minulosti jsme už probrali celkem rychle, ale prý jsem byl učebnicový příklad. A na konci terapie jsem měl v paměti ještě vyhledávat událost, kdy si tu strašnou bolest způsobuji já sám. Zde se nešlo nijak hluboko do minulosti. Jednalo se o jednu rodinnou brigádu, kdy jsem nosil po šikmém svahu v obou rukou těžké kýble plné kamení. Při těch posledních dvou mě bolela šíleně záda, ale já kýble nemohl položit dřív, než budu na rovině. A zde pravděpodobně došlo k výhřezu ploténky. Tentokrát už mi noha neškubala, jen se zatínala až do křeče, kdy jsem se celý zkroutil a musel jsem při tom zatínat zuby. Pár dalších dnů po terapii mě noha bolela jako po namáhavé túře - a zase jen ta pravá.

Po návratu jsem pokračoval bez nějakých podstatných změn mého stavu. Dopoledne bylo jakž takž v pohodě, odpoledne to bylo horší. I když - jednou večer jsme si vyšli se ženou a dětmi na večerní dlouhou vycházku v Mariánském údolí (cca 6-7 km), a já jsem to ušel bez problémů!!!

V prvním týdnu března, hned po jarních prázdninách (rodina na lyžích, já v kuchyni) mi problémy téměř zcela odezněly. Zase to byla skoková změna k lepšímu. Občas mě v zádech píchne, občas mě záda bolí, ale noha je v pořádku. Sedět můžu kdykoli (i večer), a i když se šetřím, je to sto a jedna. Spíš ten poměr bude ještě větší. Ta záda mě bolí asi jako člověka, který má vadné držení těla, sedavé zaměstnání a je mu 41.

Nevím, co z výše popsaného mi vlastně pomohlo (rehabilitace - Dornova metoda - vlastní cvičení - regresní terapie - kombinace něčeho nebo všeho uvedeného), ale je mi to srdečně jedno. Vím, že jsem měl problémy, které mě vyřadily z běžného života, a vím, že už je nemám.

Pozn. V čase se bohužel stav opět zhoršil a klient byl nucen podstoupit lékařský zákrok.

Migréna (část 1.) - z praxe regresní terapie

Žena, 35 let, silné bolesti hlavy, provázené intenzivními pocity zimy, velmi silné bolesti za očima a pocit ztuhlého zátylku. Projevy migrény se váží na menstruační cyklus, zejména dva až tři po sobě jdoucí dny během cyklu je žena díky bolestem téměř vyřazena z běžného života. 

Na první sezení se žena dostavila přibližně v polovině června. V úvodu jsem ji krátce seznámil s technikou terapie.  Pak jsme se již pustili přímo do regrese a hledali příčiny jejích potíží. Žena pohodlně sedí ve velkém křesle, má zavřené oči. Terapie začíná velmi jednoduše. Pokládám jí otázku "Kdy naposledy jste měla migrénu?". Žena odpovídá, že před 14ti dny. Vyzývám jí, ať jde (v duchu) k této události a řekne mi, jak dlouho trvala. "Dva dny", odpovídá. Následuje můj další pokyn "Jděte na začátek této události a řekněte mi, co vidíte?". "Postel, jak na ni ležím". Upozorňuji ženu, že je nutné, aby se dostala v dané situaci do svého těla a celou událostí procházela v přítomném čase. "Vidím závěs, ležím v posteli. Zase je mi špatně. Cítím, že na mě jde migréna. Bolí mě zátylek. Zvedám se a jdu do kuchyně pro prášek, než se to rozjede úplně. Vracím se zpět do postele. Je mi velká zima, nemůžu se zahřát, mám ledové nohy. Čekám, až prášek zabere. Ležím schoulená na boku, cítím bodavou bolest na levé straně hlavy. Cítím tlak za očima. Snažím se usnout. Prášek malinko zabírá...". Tuto celou událost si žena prošla ještě dvakrát, přičemž se jí začaly vybavovat další podrobnosti. Popisovala, jak se tlak za očima zvětšuje, jak ji bolí každé mrknutí, jak je na tu bolest naštvaná apod. Následovala má další otázka, zda je nějaká straší událost, kdy má migrénu a vnímá takovéto bolesti a pocity. Žena našla událost přibližně před pěti lety, dějově byla velmi podobná té předcházející. Opět si jí prochází. Ptám se na další straší podobnou událost. "Je mi asi 7 let. Vidím chodbu. Je mi špatně, bolí mě hlava a mám strach. Nikdo není doma. Je mi strašná zima. Běhá mi mráz po zádech. Pláču. Třesu se, ležím schoulená na dlaždičkách". Při dalším průchodu událostí, si žena uvědomovala, jak se bolesti stupňují, jak cítí strach, že ji nikdo nepomůže, jak je jí líto, že tam není maminka. Pak na chodbě usíná. Ptám se na starší podobnou událost, kde cítí tyto bolesti, pocity a emoce. "Cítím píchání v hlavě, mám pocit, že vidím nějaké bublinky, cítím tlak v zátylku. Mám vztek na maminku! Světlo! Ona mě snad uškrtila!". Klientka pláče. Po ukončení průchodu událostí se ptám,  jak to sama klientka vnímá. Odpovídá, že neví, ale že má pocit, že ji uškrtila maminka, ale je jí to divné. Rozumově ví, že je to nesmysl, ale cítí rozpaky, že se jí tato událost tak emočně dotkla. Vyzývám ji, ať jde znovu na začátek události a prochází jí znovu. "Cítím píchání v hlavě, nemůžu se nadechnout, cítím tlak na celém těle a po páteři, mám pocit, že mi něco drtí hlavu, někam se sunu. Hlava bolí šíleně. Brní mi obličej, mám jakoby ucpaný krk. Kolem mě je strašné světlo, bolí to do očí. Nemohu dýchat, je mi strašná zima. Všechno mě bolí, křičím, pláču. Cítím se sama... Už je mi dobře, něco saju, je mi teplo a příjemně. Já jsem se asi narodila!!!". Toto zjištění klientku viditelně uklidnilo. Ptám se klientky, jak se lišil tento průchod událostí od toho předchozího. Je jí již jasné, že jde o její porod. Intenzivněji si vybavila nepříjemné pocity a bolesti, ale také si uvědomila a vnímala zklidnění, které prožívala při kojení. Znovu ji posílám na začátek události, tentokrát však o dvě hodiny dříve. Klientka už s jistou a mírným úsměvem říká  "jsem v břichu". Následují další průchody událostí, jejím vlastním porodem, tak, jak si jej sama vybavuje. Po každém jednotlivém průchodu klientka vnímá, jak se nepříjemné pocity vytrácejí, jak pocity bolesti mizí. Naopak, velmi intenzívně na konci vnímá pohodu při kojení. Událostí prochází znovu, objevuje se únava. I tu zpracováváme stejnou technikou. Celou událost procházíme tolikrát, až všechny negativní emoce i pocity bolesti zcela vymizí. Každý další a další průchod událostí je kratší a kratší, bez emocí. Klientka se cítí v terapeutickém křesle uvolněně a jemně se usmívá. Po cca třech hodinách terapie jí dávám pokyn, aby se kompletně vrátila do přítomnosti (klientka se po celou dobu terapie nacházela v tzv. transu) a pomalu si otevřela oči. Cítí dobře a svěže. Domlouváme se na dalším sezení. Přijde za měsíc, až po dalším menstruačním cyklu. Loučíme se, klientka v pohodě odchází.

Migréna (část 2.) - z praxe regresní terapie

Za necelý měsíc, v srpnu, jsem přivítal svou klientku usměvavou a veselou na dalším sezení. Na můj dotaz, zda došlo k nějaké změně v její migréně, mi nadšeně hlásí, že cítí více než 80% zlepšení stavu. Hlava jí prý jednou na začátku menstruačního cyklu silně bolela, ale vše přešlo spontánně během dvou hodin a bolest se již pak vůbec nedostavila. Vnímala pouze pocity, který bývaly předzvěstí urputných bolestí hlavy, k bolesti samotné však již nedošlo. Hovořila pouze o jakémsi nepříjemném tlaku v hlavě. Zlepšení po prvním sezení bylo tedy poměrně výrazné.

Na začátku sezení jsem klientku v rámci terapie poslal opět k jejímu porodu, který si znovu několikrát prošla. Ukazovaly se další pocity a emoce, soustředili jsme se také na tlak v hlavě, který klientka zmiňovala. Porod jsme tedy kompletně zpracovali asi během další půl až tři čtvrtě hodiny. Následovala má další otázka, je-li nějaká podobná starší událost, kdy cítí bolesti hlavy a má pocity a emoce, které její migrénu běžně provází. "Jsem v nějaké místnosti, sedí tam pán v křesle. Koukám do země, mám strachem stažený žaludek. Je mi celkově od žaludku dost špatně. On vstává, zlobí se, strašně na mě křičí a začíná mě mlátit. Bije mě přes záda a přes hlavu. Sráží mě na zem a pořád mě mlátí. Snažím se krýt rukama, ale vůbec to nepomáhá. Nejhorší je to do hlavy. Dělá se mi tma před očima.  V čele cítím tlak. Mám pocit, že mi ty oči bolestí vypadnou. Plazím se ke dveřím, ztěžka vstávám a snažím se utíkat. Motá se mi hlava, ale jdu. Pomalu. Rychleji to nejde. Je mi špatně a bolí mě hlava. Mám studené nohy. Jsem po kotníky v nějaké vodě. Je tam rákosí. Schovávám se za něj. Teď rána do zad. Jako bych vyletěla z těla. Vidím modro. Je to nebe. Nic neslyším. Koukám se na zem. Vidím,jak tam leží moje tělo. V zádech nám díru. Jsem mrtvá. Vidím bílé světlo. Umřela jsem." Událost si klientka opakovaně procházela, nepříjemné pocity se zmenšovaly. Dostala se také ke staršímu počátku celé události. Poznala tehdy muže, oba v sobě našli zalíbení a čekali spolu dítě. On však pocházel z velmi nízké sociální skupiny a jen mluvit s ním byl těžký přestupek a ostuda pro celou její rodinu. A ona nosila dítě. Otec ji tedy zapudil a zabil. Událost jsme dál zpracovávali, až ji klientka celou vnímala jen jako film, na který se dívá. Měla pocit, že vnímá jen nějaký starý příběh, který se jí vůbec netýká.

Vyzval jsem jí tedy, aby hledala další starší podobnou událost, spojenou s bolestí hlavy a vším, co ji při migréně provází. Jednalo se o příběh, kdy byla coby muž, žebrák, napadena a zabita velkým toulavým vlkem. Nejhorší a pravděpodobně smrtelné zranění bylo na hlavě. Silně vnímala, jak jí vlk drží v zubech za spánek a lícní kost. Událost jsme opět zpracovali. Klientka si výborně vybavovala a i nepříjemnými událostmi si ochotně a trpělivě procházela, což je patrné u klientů, kterým skutečně jde o to, se svého problému zbavit a ne jen o něm mluvit. Spolupracovala skutečně výborně, což je při regresní terapií ideální. Po zpracování události s vlkem jsme sezení po cca třech hodinách ukončili a domluvili se na dalším. To následovalo za několik málo dní. Při něm jsme se soustředili na tzv. další běhy, tj. kdy klientka někomu způsobuje, pak kdy je tomu svědkem a nakonec kdy sama sobě působí bolest hlavy. Technika byla stejná, postupovali jsme opět od poslední nejnovější, k starší a starší události, až jsme se dostali k dalším tzv. primárním engramům a ty jsme také zpracovali. Nakonec jsem provedl kontrolu a nechal znovu klientku projít všemi primárními engramy. Vše bylo emočně čisté, bez jakýchkoli nepříjemných pocitů nebo bolestí.

Terapie tedy byla po třech sezeních, trvajících v součtu necelých deset hodin, u konce. Výsledek po půl roce je takový, že klientka od poslední terapie nezaznamenala migrénu, ani jakékoliv jiné související nepříjemné pocity, které prakticky od dětství sužovaly pravidelně její život.

Dartitis ("nemoc" hráčů šipek) - z praxe regresní terapie 

Pojem "Dartitis" je mezi běžnou populací poměrně neznámý. Ani český internet se o něm nikde příliš nezmiňuje. Existuje však skupina lidí - sportovců, kterým Dartitis tak neznámý není. Alespoň pokud mluvíme o jeho projevech. Ty totiž občas postihují hráče, kteří provozují šipkařský sport (ale také např. golf, freestylle fottbal apod.). A to od nejzákladnějších výkonnostních kategorií až po mistry světa. Internetová encyklopedie Wikipendia ve své anglické verzi popisuje Dartitis jako psychický stav, který má negativní vliv na výkonnost hráče šipek, a to především ve fázi samotného odhozu šipky. Jednoduše řečeno, hráč, který Dartitis trpí, zažívá těsně před tím, než odhodí šipku na terč, takové stavy, kdy se mu dělá fyzicky nevolno, polévá jej studený pot, zhoršuje se mu dýchání i vidění, zrychluje se mu tep, má pocit, že s napřaženou rukou není schopen šipku vůbec odhodit a že ji nemůže ovládat. Ztrácí rovnováhu a může se stát, že při hodu samotném i upadne. Výkonnost špičkového hráče může klesnout na minimum. A nejedná se o stav přechodný, který bez pomoci odezní.

I na mne se takovýto hráč obrátil. Při terapii jsem postupoval standardním způsobem, přičemž jsme s klientem vyhledávali a procházeli několik událostí, kdy se u něj výše popisované stavy při házení šipek projevovaly. Jednalo se o několik soutěží, které absolvoval, až jsme se dostali k události z některého z tzv. minulých životů. Popisoval ji v regresi takto: "Mám před očima tmu, ale je to, jako bych se někam díval." Soustřeďte se na to místo a procházejte událostí dál. "Stojím před mřížemi a koukám se do cely. Je tam tma. Ale už ho vidím. Je to nějaký starý muž. Chci se s ním rozloučit. Byl v té cele zavřený se mnou, ale mě se podařilo dostat se ven. Vím, že když uteču, bude ho to stát život. Je ale už moc starý a slabý. Nemůže se mnou. Je mi ho moc líto. Loučíme se. Mám pocit, jako bych v něm poznával svého současného otce." Pobízím klienta, aby událostí procházel dál. "Už jsem venku. Utíkám do nějakého kopce. Jsem vysílený, mám těžké nohy. Jak běžím, tak se mi nohy úplně klepou. Na obzoru vidím nějaké dva jezdce na koních. Už mě hledají. Běžím do toho kopce. Oni se blíží. Už nemůžu. Padám na kolena. V tom se otáčím a snažím se v sedě odrážet nohama a posunovat se. Jeden z nich je blízko, asi tak pět metrů ode mě. Vidím, jak zastavil. Už jen sedím a podpírám se rukama. Vidím, jak se natáčí i s koněm ke mně z profilu. V pravé ruce drží oštěp. Napřahuje se a odhazuje ho. Zabodnul se mi doprostřed hrudníku. Cítím obrovskou bolest, nemohu dýchat. Instinktivně jsem oštěp chytil a snažím se ho z těla vytáhnout. Nejde to. Ztrácím sílu, dělá se mi tma před očima. Nemohu se nadechnout. Umírám." Klient tento primární engram (záznam v paměti), kde se objevila příčina jeho stavu při hraní šipek, několikrát  opakovaně procházel, až do vymizení nepříjemných pocitů.

Při regresi jsme také našli okamžik, při kterém pravděpodobně došlo k restimulaci (znovu připomenutí na nevědomé úrovni) této dávné události, a kdy se Dartitis projevil poprvé. Jednalo se o jeden z důležitých zápasů, kdy hráč nebyl zcela ve formě a házení mu příliš nešlo. Občas se to prostě stává a není na tom nic až tak neobvyklého. Jeden ze spoluhráčů z jeho družstva mu poradil, aby zkusil šipkou hodit nějak netradičně, třeba obloukem, jako když se hází oštěpem. A právě po tomto hodu se zřejmě začal Dartitis projevovat.

Při následném sezení jsme se zabývali dalším typem engramických řetězů, tzv. "běhů". Po časové ose jsme pátrali po událostech, kdy klient sám někomu při házení mohl způsobit takové pocity, které vyvolávají jeho současný problém. Zde náš hráč procházel několika událostmi (soutěžemi), kdy jeho výkonnost byla ještě na špičkové úrovni a on svými výkony protihráčům způsoboval nepříjemné pocity, když je porážel. Následovala událost z dětství, kdy při klukovské hře po někom házel kamením, až narazil na příběh z tzv. minulého života. Tuto událost klient popisoval takto: "Vstoupil jsem do nějaké arény. Má půlkruhový tvar. Cítím se tam moc dobře! Lidi na ochozu jásají a pokřikují na mne. Myslím, že jsme v Turecku. Zřejmě jsem nějaký gladiátor. Teď vidím nějakého menšího člověka. Má na sobě pár hadříků a jakousi čepici. Vypadá jako nějaký asiat. Mám v ruce lehký oštěp a snažím se toho člověka trefit. Lidé na obvodu arény se smějí, jak ho honím. On je zcela bezbranný. Já ho mám jen zabít a udělat pro ty lidi "šou". Lidé se smějí a pobízí mě. Není to ale klasický gladiátorský zápas. Jde spíš o legraci nebo recesi pro pobavení publika. Jsem uznávaný, vážený a známý gladiátor. Ale teď lidi jen bavím a bavím tím i sám sebe. Zasáhl jsem ho. Je mrtvý. Pomalu se procházím po obvodu arény a lidi na mě mávají a smějí se. Všichni víme, že je to vlastně legrace, hra". Klient opět touto událostí několikrát procházel. Při dalších průchodech získával v těle gladiátora na událost jiný náhled. Už mu nepřipadala tak zábavná. Uvědomoval si, že při této hře zabil člověka. Také zjistil, že mu vlastně nic jiného ani nezbývalo. I on sám byl jen loutkou, která musela poslouchat pokyny svých pánů. Uvědomil si také, že když se rozhodl zasadit asiatovi smrtící ránu, tak si dával pečlivý pozor, jak hází a míří, aby dotyčný zemřel hned a příliš netrpěl.

Po této regresi (r. 2014) jsem byl byl s klientem v kontaktu po půl roce a po dalších dvou letech. Stále je výborné hráčské kondici. V současné době mám za sebou již vícero případů na toto. Jen již nepoužívám regresní terapii, ale metodu EFT (Techniky emoční svobody). Je podstatně rychlejší, pro klienta jednodušší a přívětivější. Základní techniku též může klient sám použít, pokud jeho kondice má výkyv. Více o řešení dartitis na www.dartitis.cz.